Václav Větvička: Za globální oteplování můžu asi já

Pražská teplárenská v zimě opravila teplovod, kterým vytápí skleníky Střední odborné školy Jarov. Co na tento počin říkáte?

Jejich skleníky obdivuji. Jsou to úžasné pomůcky představující téměř nasimulovanou výrobní halu. Děti, které tam studují, se seznámí s veškerým provozem skleníku, a to ne sbírkového, ale produkčního. Je to škola, se kterou tady ve Štiříně dlouhé roky spolupracujeme. Když jsme tu pořádali květinové a zámecké plesy, ty děti nám tady v rámci své praxe dělaly výzdobu. A byla vždy exkluzivní, protože mají bezvadné mistry, které je to učí. Je to velmi dobrá zahradnická škola.

Ve sklenících bývá poměrně teplo. Vyhovují vám obecně vyšší teploty, nebo raději vyhledáváte chládek?

Nedávno mi bylo 82 let a mám už raději teplo. Ale byl jsem dlouhá léta lyžařským instruktorem, takže jsem během studií býval každý rok tři měsíce na horách. Tehdy jsem měl zimu moc rád, navíc vypadala úplně jinak než dnes. Víte, že mám pocit, že jsem tohle oteplení způsobil?

Jak to?

Nerad jsem jezdil autem, když napadl sníh. Ale ve chvíli, kdy jsem musel začít dojíždět do zaměstnání automobilem každý den, najednou přestaly silnice klouzat, protože na ně žádný sníh nenapadl. Zatím to drží. Mám ale za to, že až přestanu řídit, zase začne sněžit. Málem už k tomu došlo. Když jsem loni jel z vystoupení, které jsem měl s Antikvartetem Dušana Vančury ve Strakonicích, před půlnocí jsem se zúčastnil lovu. Ulovil jsem divočáka. Škoda na autě byla 180 000 korun. Prakticky jsme ho zrušili a já si říkal, že už nebudu jezdit. Pak jsem se nechal přemluvit a koupil jsem si před Vánoci další auto.

Jaký je váš názor na klimatické změny, především na oteplování naší planety? Myslíte si, že je to skutečně dílo člověka?

Jsem příliš krátce na světě, abych to mohl posoudit v celém vývojovém kontextu. Už na vysoké škole jsem se učil, že klimatické optimum u nás ve střední Evropě bylo při takzvané neolitické revoluci, když se člověk usadil a začal hospodařit. Těsně před tímto obdobím tady byla průměrná roční teplota o tři stupně vyšší. A k tomu jsme se ještě nedobabrali. Takže ta oscilace je mnohonásobná a opakovaná za celou historii vývoje této planety a sluneční soustavy. A my máme příliš krátký lidský věk na to, abychom to objektivně mohli posoudit. Nejsem malá Greta Andersenová, jsem pro jakousi zlatou střední cestu.

Co to znamená?

Lidstvo dělá kraviny, to samozřejmě. U nás bych mohl uvést jako příklad Šumavu, na které jsme se podepsali už v 17., ale hlavně v 19. století. Byl tam sklářský písek, začaly se zakládat sklářské hutě a pak i hamry na železo. Čím se dalo tehdy topit? Dřevěným uhlím. A nejlepší dřevěné uhlí je z bukového dřeva. Původní šumavské porosty byly jedlovo-bukové, teprve nad 1000 metry nad mořem rostl klimaxový smrk. Ten byl přizpůsobený sněhu – měl úzké koruny a dokázal zřejmě větve připažit. Skláři potřebovali něčím topit a potřebovali potaš (Chemikálie uhličitan draselný, která byla nedílnou součástí sklářského kmene, jelikož snižovala teplotu tavení skla. Vyráběla se z bukového popela – pozn. red.). Takže nejprve vytěžili buky, a když potřebovali potaš, tak je třeba i spálili na popel. Například v lokalitě Popelná to dělali tak, že les zapálili vcelku, a když shořel, shrabali popel a měli potaš. Co nastalo potom? V zemi tam byl dávno vtroušený smrk. Ten je ale světlomilný a neměl šanci se v jedlových či bukových porostech prosadit. Najednou začal obsazovat světliny, které vznikly po vytěženém buku. A ukázalo se, že smrk velice dobře roste. 

Co se dělo dál?

Když už tam byl hospodářský smrkový les v první či druhé generaci a skláři už dávno skončili, přilétl v 70. roce 19. století kůrovec, přišla vichřice a Šumava padla. Schwarzenbergové byli ale dobří hospodáři a všechno okamžitě vytěžili. Nikdo by tam tehdy kůrovce nenechal. Schwarzenbergové holiny okamžitě zalesnili. Ale protože nebylo čím sázet, ve školkách nebyl šumavský smrk, který tam patřil, sáhli po komerčním osivu ze všech možných evropských lokalit. Do toho byl zamíchaný i původní smrk odsud z Posázaví. 

Co je to za smrk?

Říká se mu chlumný smrk a roste přirozeně v nadmořských výškách do 350 metrů. V Těptíně rostl až do orkánu Kyrill (Přehnal se naší republikou v roce 2007 – poznámka red.) nejvyšší strom České republiky, měřil 58 metrů a byl to původní planý smrk. Ten ale na Šumavě (Špičák má 1200 m n. m. – poznámka red.) neobstojí. Kalamitních a kůrovcových vln přišlo v 19. i 20. století několik. A Šumava doplatila na to, že tam Schwarzenbergové zavedli monokultury. 

A kůrovec teď táhne republikou…

Ti naivní Zelení, kteří chtěli nechat přírodu přírodě… Přitom Botanický ústav v Průhonicích už v 50. a 60. letech zmapoval celou republiku mapou potenciální vegetace. Je to do detailu zpracované, ví se přesně, jaká byla skladba lesů na Šumavě. Proč Zelení tedy podle tohoto návodu nevzali sazenice a nevysadili tam směsný les? Pomohli by přírodě a pak už ji mohli nechat, aby si dál pomáhala sama…

A k tomu to sucho...

Ano, to sucho kůrovci pomáhá. Jan Pokorný, který působí v Třeboni v podniku Enki a v Asociaci pro vodu v krajině České republiky, má zpracovaný celý vodohospodářský režim a přesně ví, jak ohromná šumavská holina, která tam vznikla, změnila stoupavé proudy, které s sebou strhávají poslední zbytky vláhy a v těch vyšších vrstvách vodu odnáší pryč. Šumava přestala být houbou a takhle je to všude možně. Za odvodnění nemůže jen řepka, mohou za to i jiné širokořádkové plodiny a velké lány. Členěnou krajinou voda odtékala mnohem pomaleji. Stráně byly kaskádovité a sedláci věděli, že se orá po vrstevnici, aby vodu udrželi. Ale dnes se často orá po spádnici.

Říkáte často, že je větším problémem kácení lesů na Sibiři než v Amazonii…

To je pravda. Tropické pralesy dělají pouze 49 % poraženého, 51 % jsou Kanada, Aljaška a Sibiř. Když zboří amazonský prales, místní makroklimatické podmínky jsou ještě schopné revitalizovat les. Když tam nebudou orat, tak se tam les postupně vrátí. Zatímco na Sibiři, na věčně zmrzlé půdě, se hned tak něco neuchytí. To je větší průšvih, to ale už bylo konstatováno v 80. letech. Můj kolega kdysi emigroval do Kanady, takže mi podává autentická svědectví. Sibiř se prostě plundruje…

Na co jste profesně ze svého života nejvíce hrdý?

Na nic… Já jsem nic kloudně neudělal. Ale něco po mně přece jen zůstane snad. Především jsem byl 15 let ředitelem Botanické zahrady UK. A skleníky, které tam stojí, jsem vymyslel a sehnal na ně peníze. Pořádal jsem tam 10 výstav ročně, protože jsem jeden ze skleníků udělal výstavní. Moje velké hobby je totiž výstavnictví. Měl jsem čest „kočírovat“ také 15 let malou zahradu ČSAV, která byla v Černolicích, říkalo se jí Stivínka. Tu jsme zachránili před zničením a měli jsme tam úžasný program, který se zabýval záchranou ohrožených rostlin. V rezervacích jsme se souhlasem odebrali semena, pěstovali jsme květiny, vraceli je do rezervací a posilovali tamní populaci. Patnáct let jsem také redigoval Živu, časopis pro biologickou práci, který založil v roce 1853 Jan Evangelista Purkyně. Pokračovat v jeho díle byla pro mne velká čest. Ve Štiříně s panem Hrubým spolupracuji od 80. let a tady v parku po mne zůstanou velké stromy. Napsal jsem asi sedmnáct publikací, jsem spoluautorem asi dvaceti dalších a také asi 40 překladových knížek, do kterých jsem vkládal i své názory.

Která z publikací byla nejúspěšnější?

Knížka, kterou jsme uveřejnili pod pseudonymem Sergej Skorňakov, překlad: Jan Jeník, Václav Větvička. Jedna naše kolegyně pracovala v socialistickém nakladatelství a dostala za úkol propagovat populárně vědeckou sovětskou literaturu. Kloudná ale nebyla. Můj kolega Karel Beneš přeložil knihu Zelená lékárna z ruského originálu Zeljonaja aptěka. A my jsme s Janem Jeníkem předstírali, že jsme z ruského originálu upravili a přeložili Zelenou kuchařku. Pak ji nechali přeložit do ruštiny, i když to pocházelo jako od nich. Život tropí hlouposti. A já dodávám bonmotek – že se Viewegh bude muset ještě hodně snažit, aby měl  na jeden titul 255 000 výtisků. Naše první vydání v roce 1988 bylo v nákladu 135 000 kusů, druhé po sametové revoluci 120 000.

Co byste vzkázal budoucím generacím ohledně ekologie?

To je velmi těžká otázka, protože kdybychom to věděli, už bychom nějaká doporučení dávali. Snad mít víc znalostí. Pokud jde o sucha, to je opravdu okrajová záležitost. Měli bychom se snažit v krajině vodu zadržet. Ruská rozvalenost, mohutné lány, to všechno byly první kroky, které se na naší krajině podepsaly. Pak přijely sovětské kombajny, které byly těžké a v mokré půdě se u nás bořily. A tak nastoupil Výzkumný ústav meliorační, který hodně půdy pomocí drenáží odvodnil.

Když už jsme mluvili o stromech – kdybyste mohl být stromem, kterým byste chtěl být?

Vzhledem k tomu, že tyto otázky dostávám půl života, mám nacvičenou odpověď. Říkám v tomto případě, že není ošklivých stromů, což je parafráze výroku Coco Chanel, která říkala, že není ošklivých žen. Byl bych rád obyčejným smrkem v hospodářském lese. Protože bych měl před sebou tu úžasnou perspektivu, že až dožiju, až mne porazí, bude ze mne třeba postel, skříň nebo stůl. A že budu mnohem déle, než bych stál na zemi, ještě živý v jiné podobě a sloužit. Třeba jako trám v nějakém domku přežiju několik lidských generací. 

„Rostou tady až dvanáctimetrové stromy, které jsem v roce 1976 rouboval ještě v Akademii věd,“ vypráví Václav Větvička. „V roce 1986 jsme ty stromky převezli, vysadili tady a od té doby jsem konzultantem zdejšího ředitele. Nedával dohromady jen zámek a kapli, ale i celý selský dvůr, který je cennější než zámek. Po pracovní době chodili zdejší zaměstnanci do parku a do noci ho čistili od náletů. Průhledy, které tu dnes všichni obdivují, byly zarostlé náletovými dřevinami.“