Adam Ondra: Na skále jako doma

Vyrážíte vůbec ještě někdy na skály do přírody?

Vyrážím, ale neberu to vyloženě jako trénink na závody, je to spíš separátní disciplína. Ale určitě se srdcem a duší cítím být hlavně skalní lezec. Na umělé stěně je však příprava efektivnější, protože tu na malém prostoru najdu spoustu náročných tras, zatímco na skále je třeba jenom jedno těžké místo a zbytek cesty je lehčí.

Můžete si dovolit během roku třeba na pár týdnů přípravu úplně vypustit?

Myslím si, že většina lezců to nedělá, protože v našem sportu je téměř každý opravdu fanatik. I pro mě by bylo těžké se na dva tři týdny zastavit. Nejen že by mi tento čas scházel v přípravě, ale prostě by mi lezení chybělo.

Jsou dny, kdy se vám na stěnu nechce?

Většinou mě trénink baví, někdy spíš řeším, že když je krásné počasí, šel bych raději lézt na skály. Samozřejmě trénink není jenom zábava, je to těžká práce, ale je třeba to mít v hlavě nastavené tak, že i ta těžká práce je zábava. Myslím, že třeba jenom v pěti až deseti procentech případů musím sám sebe přesvědčovat, že prostě musím trénovat. Někdy je důvodem třeba poškozená kůže na bříškách prstů, což docela bolí.

Existuje pro lezce nějaká speciální péče o ruce?

Máme různé krémy, které můžou dělat kůži tvrdší, sušší nebo ji naopak zvláčňují. Používáme ale i obyčejný brusný papír, pokud je potřeba odstranit nějaké záděry nebo hrany puklinky.
Kdo je vaším trenérem? Máte se ještě od koho učit, když patříte ke světové špičce?
Mým trenérem je Petr Klofáč, bývalý sprinter na 400 metrů, který mi sestavuje tréninkový plán, aby vše do sebe správně zapa-dalo. A neříkám, že do lezecké techniky mi občas nekecá, kecá, spíš ale klade otázky. Je pravda, že v technice je těžké, aby mi někdo na světě ještě něco řekl. Ale i já mám určitě svoje slabší stránky.

"DOBRÝ LEZEC POTŘEBUJE KROMĚ KONDICE I LEZECKÉ DOVEDNOSTI. JÁ TŘEBA NEJSEM NEJSILNĚJŠÍ NA SVĚTĚ, ALE DISPONUJI LEZECKOU DOVEDNOSTÍ. TEDY TU SÍLU, KTEROU MÁM, UMÍM VELMI EFEKTIVNĚ POUŽÍT. TAKOVOU DOVEDNOST ZÍSKÁTE JAK PRAXÍ, TAK SLEDOVÁNÍM OSTATNÍCH LEZCŮ. YOUTUBE JE PLNÝ VIDEÍ, TAKŽE TU V RÁMCI PŘÍPRAVY ODKOUKÁVÁM JINÉ STYLY.“

Světový pohár v boulderingu se letos uskutečnil na domácí půdě. Jak náročné pro vás bylo vystupovat v roli favorita, do níž vás Češi pasovali?

Na psychiku to bylo náročné, nepříjemné to bylo i v tom, že šlo o pohár v boul­deringu, což není moje parádní disciplína, tou je lezení na obtížnost. I když jsem i v boulderingu vyhrál relativně mnoho závodů, je to zároveň disciplína, v níž se může stát opravdu cokoliv. Stačí, když vám něco jenom trošku nesedne, a nemusíte ani postoupit do semifinále. Atmosféra na závodech bývá většinou velmi příjemná a jsem moc rád, když mi přijdou lidé fandit. Na Letnou přišlo hodně mých přátel.

Koho jste považoval za největšího konkurenta?

Byla tu spousta vynikajících závodníků, za silné konkurenty jsem považoval zejména Francouze a Japonce. V Japonsku je lezení nyní velmi populární, protože v Tokiu to mají lidé do přírody daleko a malá lezecká stěna se vejde všude. Dá se říci, že tam je boulderingová stěna „v každé stanici metra“.

S jakými ambicemi jste do závodu šel? Pomýšlel jste na zlato?

Kdyby to byl závod v lezení na obtížnost, tak řeknu, že jakékoliv jiné umístění než medaile by bylo zklamání. V boul­deringu jsem tyto ambice ale neměl. Důležité pro mě bylo projít prvním kvalifikačním kolem, z něhož do semifinále postoupila dvacítka nejlepších.

Jak jste před závodem finišoval s přípravou?

Poslední dny před „svěťákem“ jsme simulovali, jak by závod mohl vypadat. Stavěči mi připravili set několika boul­derů, který by stylem a obtížností mohl odpovídat samotnému závodu. Nasimulovali jsme i psychický tlak, takže jsem dělal vlastně všechno podobně, jako kdyby už závod probíhal. To znamená stejné rozcvičení a rozlezení, stejná pauza před samotným lezením apod.

Měl jste jako domácí závodník nějakou výhodu, třeba že jste věděl více o designu stěny?

Žádnou výhodu jsem neměl. Stěnu staví certifikovaní stavěči, kterých je zhruba padesát na světě. Na každý závod Světového poháru musí přijet minimálně dva odborníci s touto licencí. Celkem tu pracovalo sedm stavěčů, z toho tři z Česka, ale nelicencovaní. Trasa se staví vždy tak, aby zvítězil nejkomplexnější lezec.
Stěnu jsem poprvé viděl, stejně jako ostatní lezci, až při samotném závodu. Během závodu jsme všichni zavřeni v izolaci a postupně nás vypouštějí. Je tu k dispozici občerstvení, lehátka a samozřejmě rozlézací stěna. Jak se ostatním dařilo, poznáte jen podle výkřiků či potlesku publika. Do kvalifikace se nastupuje podle ratingu, a protože jsem v posledních letech v této disciplíně takřka nezávodil, startoval jsem až ve druhé půlce závodního pole. V izolaci jsem tedy strávil několik hodin.

Existují i v designu stěn nějaké trendy?

Ten trend je jasně viditelný – stěny jsou jednodušší, plošší a používají se daleko větší a zajímavější tvary samostatných chytů. Závody tak vypadají úplně jinak než před pěti lety a naprosto jinak než před dvaceti lety. Styl lezení je nyní také mnohem dy-namičtější, což je divácky atraktivnější, protože máme třeba nohy ve vzduchu a někam skáčeme. Právě to mi ale tolik nevyho-vuje, protože jsem vyrostl hlavně na skalách.

Nezačínají být stěny kvůli divácké atraktivitě někdy až nebezpečné?

Tím, že se už tolik nepoužívají mikroskopické chyty, je závod do určité míry bezpečnější pro prsty a šlachy. Naopak je ale daleko náročnější na ramena, lok­ty a kolena. Já vím, že tento moderní styl závodění není vhodný pro moje ramena, tak někdy nejdu do některého kroku naplno, protože nechci riskovat, abych se třeba v méně důležitém závodě zranil.

Je pro závodníka výhodnější startovat mezi prvními, nebo až později?

Určitě mají výhodu ti, kteří závodí dříve. Stěna se sice průběžně čistí, ale výše nad zemí se magnézium z chytů neodstraní po-řádně. Používá se na to kartáč na tyči, ale bylo by potřeba magnézium i odfouknout. Lépe se také leze po ránu, kdy je chladněji.

Máte za sebou už řadu významných vítězství. Kterého si ceníte nejvíc?

Asi jsem více pyšný na skalní výkony než na ty závodní. Z těch závodních si nejvíc cením titulu mistra světa v lezení v roce 2016 v Paříži, kde to opravdu bylo velkolepé. Ve velké hale fandilo 10 000 diváků a já jsem zvítězil v discip­líně na obtížnost a jako jediný jsem ve finále topoval.

A z těch skalních úspěchů?

Tady bych jmenoval svou nejtěžší cestu s obtížností 9c s názvem Silence, kterou jsem zdolal v Norsku v roce 2017 jako první.

Jaké další výzvy jsou nyní před vámi?

Nejdůležitějším závodem v této sezóně je pro mě mistrovství světa, které proběhne začátkem srpna ve švýcarském Bernu. Toto mistrovství je důležité tím, že jde zároveň o první možnost kvalifikace na olympiádu v Paříži. Podzim bych pak chtěl strávit spíše na skalách. V listopadu se chystám do Francie, kdy bych rád například vyzkoušel druhou cestu s obtížností 9c.

"NEMRZÍ MĚ, ŽE NEMÁM ZLATO. VLASTNĚ JSEM I RÁD, PROTOŽE KOREJEC I TO-HJON SI TRIUMF ZASLOUŽIL, VŠECHNA KOLA LEZL NEUVĚŘITELNĚ. PŘED JEHO VÝKONEM HLAVNĚ V SEMIFINÁLE MUSÍM SMEKNOUT,“ KOMENTUJE ADAM SVÉ DRUHÉ MÍSTO VE SVĚTOVÉM POHÁRU V PRAZE."

Dá se tímto sportem uživit, případně se třeba i zajistit do budoucna?

Tak není to fotbal, hokej nebo tenis, ale pokud jste jeden z nejlepších na světě, tak se tímto sportem dá uživit. Samozřejmě fakt, že lezení už je teď olympijským sportem, pomáhá, neboť to s sebou nese finanční zdroje. Velkou výhodou tohoto sportu ale je, že člověk nemusí pocházet z bohaté rodiny, aby se mohl stát i mistrem světa. Na začátek si stačí koupit magnézium a lezečky.

Jak se vám daří závodění a cestování skloubit s rodinou?

Nyní jsem si dal jako prioritu závodní lezení, což znamená, že trénuji doma v Brně, někdy i přímo doma na stěně. Mám tedy dost času věnovat se rodině, určitě víc než někdo, kdo se z kanceláře vrací až večer. Závody jsem si letos úmyslně vybíral tak, aby byly blízko domova a nemusel jsem strávit moc času na cestách. Do skal pak vyrážím obvykle s celou rodinou, protože manželka je také lezkyně – a snad jednou poleze i syn.

Syn Hugo oslavil v květnu první narozeniny. Už jste ho přiložili na skálu, „jestli se chytne“?

Už jsme ho nechali skálu osahat, zatím ale leze jen doma po ribstolech. Už ve dvou letech je ale možné dítěti koupit sedák a úvazek a nechat ho na laně pohoupat, aby si na lezení zvykalo. Důležité je, aby to dítě bavilo.

Trénink špičkového lezce

60–70 %

Tak 60 až 70 procent mé přípravy tvoří samotné lezení, a to většinou na umělé stěně. Ta může být tzv. boulderingová, kdy nepoužíváme lano ani lezecký úvazek, ale lezeme bez lana zhruba do výšky pěti metrů a jako jištění používáme matrace, nebo to může být klasická stěna s jištěním. V Brně, kde žiji a trénuji, chodím až na pět různých stěn a každou z nich využívám trošku jinak. Na boulderingové stěně provádím třeba jenom několik extrémních pohybů a trénuji maximální sílu, na delší stěně s lanem získávám spíše vytrvalost. Vytrvalost ale můžete trénovat i na malé stěně, kde děláte tzv. kolečka. Takovou stěnu mám i doma.

30–40 %

Do zbývajících 30 až 40 procent spadá například posilování s vlastní vahou, případně s nějakou malou vahou navíc. Někteří moji rivalové chodí do posilovny. Já ne, vystačím si s vlastní vahou. Aerobní aktivity jako běh beru spíš jako aktivní regeneraci než vyloženě trénink. V tomto sportu je fyzička určitě potřeba, ale od určité míry už vyšší fyzička nepomáhá. Vnímám to tak, že energii mám jenom jednu a měl bych ji co nejvíc poslat do toho správného, efektivního tréninku. Je zbytečné ji vydávat do něčeho, co samotnému lezení tolik nepomáhá.

Adam Ondra

Adam začal lézt, když mu byly asi tři roky, a brzy bylo vidět, jaké má nadání. V roce 2001 (když mu bylo 8) dal onsight své první cesty obtížnosti 7b+ (5.12c). Poprvé vyhrál v lezení na obtížnost na Světovém poháru v roce 2009 (když mu bylo 16) a tentýž rok získal také stříbrnou medaili na mistrovství světa, opět v lezení na obtížnost, přičemž obou úspěchů se mu povedlo dosáhnout v kategorii dospělých. V roce 2017 ve Flatangeru v Norsku jako první přelezl Silence, světově první cestu obtížnosti 9c (5.15d). Za sebou má i řadu dalších úspěchů.