Hana Roháčová - Jsou horší infekce než covid-19

Pandemii, která zasáhne všechny kontinenty, jste předvídala. Představovala jste si ji tak, jak probíhala a ještě probíhá nyní?
Určitě jsem si nepředstavovala koronavirovou pandemii, tu nemohl předvídat nikdo. A ani v takovém rozsahu. Očekávali jsme spíše pandemii chřipky. Chřipka je virus, který je tu staletí, a každoročně se mění jeho antigenní složení. Lidstvo na něj má protilátky, takže nemoc neprobíhá tak dramaticky, a očkovací látka je připravena vždy z předešlého roku. Někdy se ale stane, že se změní celý velký virový antigen a na něj lidstvo protilátky nemá. To vyvolá dramatickou pandemii chřipky, jakou byla ta španělská v letech 1918–1920. Případů je pak hodně a probíhají u mnoha osob těžce. Že přijde úplně nová infekční nemoc, samozřejmě vyloučené není. Čas od času se nějaká epidemie objeví, například ebola, která má úmrtnost až 70 procent.

Ebola se nerozšířila po celém světě tak rychle jako covid-19…
Ebola se šířila hlavně v Africe a byl to skutečně velký problém. Přenáší se ale jinak, a abyste se ihned nakazili, musíte se s ní dostat do přímého kontaktu. Covidu-19 „pomohlo“, že je svět dnes úzce propojený. Dříve někde vypukla infekce, lidé se promořili a buď přežili, nebo umřeli. Nyní se hodně cestuje a obchoduje. Jeden den je nemoc v Číně a druhý den v Kanadě. Další věcí je rychlost ohlášení infekční nemoci. Tak rychlý nástup covidu-19 se nečekal v Evropě, USA ani v samotné Číně. Z mého pohledu je virus natolik infekční, že by se jeho šíření nepodařilo zpomalit ani v případě brzkých vládních reakcí. Navíc vykazuje mnoho asymptomatických průběhů. Průběhů, které na sobě člověk ani nezaregistruje nebo má jen drobnou potíž, se kterou hned neběží k doktorovi. Teprve až když si lékaři začali všímat zvláštních zápalů plic a nebyla to chřipka, kterou každý v tomto období hlavně očekával, daly se věci do pohybu.

Jak pandemie covidu-19 zasáhla vás osobně? Bála jste se o sebe a o svoje blízké či spolupracovníky?
Určité obavy byly a jsou samozřejmě namístě, a to jak o moje blízké okolí, tak o personál. U personálu jsme museli počítat s krizovými scénáři: Co když onemocní třetina personálu, kdo se bude starat o pacienty? Takže jsme si jak doma, tak v práci připravili celou řadu scénářů možného vývoje. Samotný covid-19 mne příliš nevystrašil, je to v podstatě moje pracovní náplň, s infekcemi žiju desítky let. Mám před nimi ale samozřejmě respekt. Víme, jak se přenáší třeba HIV, tuberkulóza, malárie... covid-19 je však nová věc. Nevíme o něm všechno, každý den přináší novou informaci, která je zase další den zpochybněna nebo vyloučena. Ani nevíme, zda bude nějakým způsobem jeho aktivita polevovat či se bude chovat jako jiné běžné respirační viry. Jiných koronavirů totiž máme v lidské populaci hodně a chovají se naprosto krotce. Teprve další měsíce nám řeknou, jestli naše názory byly správné.

Nepropadala jste tedy panice?
Doktor, který propadne panice, není podle mého názoru úplně na svém místě. Někdo se o pacienty postarat musí. Samozřejmě že se nakazili kolegové a sestřičky a asi se nakazí ještě i další, ale u nás to naštěstí probíhalo všechno dobře. Moje představa je, že se populace bude promořovat, protože virus sám od sebe nezmizí. Je možné, že se z něj stane ten krotký koronavirus, na který jsme zvyklí třeba u virů způsobujících rýmu. I covid-19 tohle dělá asi u 80 procent lidí, zbylých 20 procent nemocných ale vyžaduje zvýšenou pozornost. Mám však velký strach z toho, že lidé budou mít obecně obavu z infekcí. Přitom ony s námi byly, jsou a budou. Člověk je běžně osídlen celou řadou bakterií, ale i virů, které potřebuje, aby ho neosídlily ty škodlivé a aby si vytvářel imunitu na přirozené prostředí. Takže představa, že je správné, když jsme prosti všech mikroorganismů, je špatná představa. Lidé jsou nyní vystresovaní stovkami informací, které se na ně valí. Ani lékaři kolikrát nevědí úplně všechno, co tedy ten chudák člověk, který o tom nemá vůbec žádnou povědomost?

Kdybyste měla poslat čtenářům jednoduchou zprávu o covidu-19, jaká bude?
Chovejme se rozumně. Tak, abychom si pokud možno příliš nezasáhli do našich běžných životních rytmů. Nemůžeme být přece celý život v izolaci a bát se jeden druhého. Žijme naše běžné životy. Někteří lidé se bojí, že se nakazí v obchodě či na ulici od kolemjdoucích. Takhle nemůžeme fungovat. Naše imunitní výbava je vynikající a chrání nás proti všemu. Že máme antibiotika a další léky, je pravda, ale kdybychom neměli vlastní imunitu, zabije nás cokoli. I virus, který udělá slabou rýmu či opar. Dodržujme proto rozumnou životosprávu a uvědomme si, že drtivá většina pacientů prodělá toto onemocnění jako lehké. Jsou samozřejmě skupiny, pro které je to riziková záležitost, ale pro ně jsou rizikem i jiné infekce. Současná opatření mají bránit rychlému šíření viru, postupnému promořování však nezabrání. S tím se smiřme.

Které infekční choroby jsou tedy nebezpečnější než covid-19?
Takových je spousta. Hemoragické (krvácivé) horečky, které se ale tak rychle nešíří, dále zmíněná ebola nebo tuberkulóza. Ta u nás není nijak dramatická, ale spousta jiných zemí má hodně nakažených a už na ně nefungují antituberkulotika. Nebo i HIV. Když tato nemoc vypukla v 80. letech, byl to velký problém, zdravotníci se báli, že se nakazí při odběrech. Podobných nemocí, jejichž výhled je vysoce nepříznivý, je zkrátka dost. Tím nemyslím HIV, na něj už jsou léky, a když nakažený člověk spolupracuje, může žít desítky let.

Už pro vás začalo období nemocí z klíšťat, především klíšťová encefalitida?
My jsme s klíšťovou encefalitidou bohužel v Evropě na čelním místě. Je to i tím, že u nás je proočkovanost relativně nízká, dosahuje asi 25 procent. Pro srovnání v Rakousku je téměř 90procentní. Zánětů mozku klíšťového původu je každoročně v tuzemsku několik stovek, za rok se to blíží k tisícovce. U nás jich máme celou řadu jak u dětí, tak u dospělých. Jsou to jedny z našich hlavních infekčních diagnóz hlavně začátkem teplých měsíců. Už nyní je počasí pro klíšťata vyhovující a takhle to bude až do podzimu.

Proč u nás není proočkovanost tak vysoká jako ve zmíněném Rakousku?
Obecně je u nás strašně nízká pro-očkovanost proti všemu. Důvodů je celá spousta. Existují rodiny, které se nechtějí nechat očkovat, ale když někdo z nich třeba onemocní právě na klíšťovou encefalitidu a vidí, co se pak s nemocným děje, že může skončit i na invalidním vozíku, najednou se nechají všichni očkovat. Myslím si, že důvodem nejsou peníze, ale obecná nechuť k očkování. Antivakcinační aktivity bohužel nabírají na síle, a to i směrem k malým dětem. A v tomto případě bych vůbec nebyla benevolentní. Nemyslím teď očkování, která jsou dobrovolná. Ale pokud matka nenechá dítě očkovat a ohrožuje ho tím přímo na životě, je to opravdu alarmující záležitost.

Dalším důvodem nechuti k očkování je, že v České republice existuje ohromná dostupnost zdravotní péče. Lidé vědí, že když se něco stane, jdou k praktickému lékaři, do nemocnice, nikdo je nikde neodmítne a nikde si v podstatě nemusí nic platit. Sociální síť je tak hustá, že lidé čerpají hlavně péči, ale prevenci často ignorují.

S jakou nejzajímavější tropickou či infekční nemocí nebo parazitem jste se za svou kariéru osobně setkala?
Třeba s leishmaniózou (černou horečkou), kterou způsobují paraziti vyskytující se po světě v teplejších krajích. Vniknou do těla přes kůži prostřednictvím krev sajícího hmyzu. Mohou se objevit nehojící se vředy nebo i postižení vnitřních orgánů, což je většinou smrtelné. Naštěstí se nešíří z člověka na člověka. Čas od času také míváme infekce způsobené některými amébami, které způsobují těžké krvavé průjmy nebo abscesy v játrech. Často jsou u nás malárie, horečka dengue a z parazitů echinokokózy (larvy tasemnice), které způsobují cysty v játrech či mozku.

A co třeba černý kašel?
Bakterie, která ho způsobuje, se v naší populaci vyskytuje, ale lidé neonemocní, protože máme vysokou kolektivní imunitu. Právě tak jako spalničky, to je také těžká nemoc se spoustou komplikací. Proti spalničkám se očkuje, takže děti neonemocní, ale musíme mít v populaci asi 95 procent očkovaných. Máme-li jich 80 procent, je to strašně špatně. Očkované děti sice neonemocní, neočkované onemocnět mohou, ale bohužel spalničky dostanou rovněž dospělí lidé, kteří byli očkovaní dávno nebo dostali jen jednu dávku očkovací látky. Imunita z nich vyvane a jsou pro nemoc náhle takzvaně naivní.

Za jak dlouho očkování vyvane?
Když jsou děti očkovány v mladém věku, zhruba po 35. až 40. roce svého života už na očkování z dětství spoléhat nemohou. U vyšších věkových skupin se proto doporučuje přeočkování. Třeba u zdravotníků. Když začala epidemie spalniček, všichni jsme si nabírali protilátky. Pokud je někdo již neměl, doporučuje se přeočkovat.

Pojďme už pryč od nemocí. Jste prý vášnivá zahradnice. Měla jste čas si letos na jaře odpočinout mezi svými květinami?
Zatím jsem měla strašně málo času. Už se na to těším, ale nevím, kdy se mi to povede. Obecně mám ráda květiny, pěstuji třeba orchideje. Několik let mám zimní zahradu, tam si to užívám. Na zahradě jsem toho dříve pěstovala mnohem více, i zeleninu, ale už mne to přešlo, nemám na to čas.

Co vaříte pro sebe či rodinu?
Dlouho jsem si myslela (a asi si to pořád myslím), že jsem dobrá kuchařka. Tvrdí to i můj muž a je to na něm trochu vidět (smích). Mám dospělou dceru a ta je vynikající kuchařka. Dnešní kuchyně je trochu jiná, modernější, ale česká klasika je klasika. Skutečně ráda vařím, docela si u toho odpočinu. Jsme masožravci, jíme však i zeleninu na teplo, či studeno. Jedno z mých rodinou favorizovaných jídel je roláda z kachny plněná kuřecím masem a dvěma nádivkami. Také dělám ráda šneky, ale teď, jak je sucho, jich máme na zahradě málo. Šneci s rozmarýnovým máslíčkem jsou skutečná pochoutka.

Kdy jste naposledy stála u malířského stojanu?
Naposledy asi kolem Vánoc, od té doby jsou na stojanu pořád dva obrázky (směje se). V mých obrázcích se hlavně objevuje příroda, krajina a květiny. Portréty obecně vůbec nemusím, portrétní malba ve mně budí neklid. I na výstavách se mi líbí klidné věci a mám ráda abstrakci.

A otázka na závěr: máte domácího mazlíčka?
Odjakživa máme vlčáky. Jako dítě jsem vyrůstala na vesnici a tam byl vždycky nějaký pes. Bydleli jsme s tetou a ta měla vlčáka. Nedovedla jsem si představit, že bych měla jiného psa. Když byla naše první „vlčice“ už starší, bála jsem se, že budeme bez psa, proto jsme si k ní pořídili druhého. Nakonec jsme skončili u dvou německých ovčáků a dcera má třetího. Když jsme všichni na chalupě a po zahradě pobíhají tři obranáři, bez dovolení k nám jen tak někdo nevleze… (směje se)