Leoš Válka - Místo loftových bytů jsem postavil DOX

Kdy vás napadlo založit galerii současného umění?
To už si přesně nepamatuji, snad v roce 2002, ale bylo to v době, kdy jsem hledal vhodný objekt pro stylové rezidenční bydlení industriálního typu. Klasické tovární lofty, jak je známe z Anglie a Ameriky. Když jsem podobnou továrničku v Holešovicích objevil a navštívil ji, právě svítilo slunce skrz kovová industriální okna. Pohled to byl nádherný, romantický a já pochopil, že se vlastně dívám do galerijního prostoru. Předělat to na loftové byty a byznys by tedy byl hřích!

Proč jste se rozhodl založit zrovna galerii?
Měl jsem pocit, že takový alternativní prostor či alternativní galerie tady chybí. Prostor, který by nabízel malé, střední i velké výstavy. Věděl jsem, že takový projekt je dostatečně šílený z ekonomického hlediska a že v ideálním případě nula od nuly pojde. Říkal jsem si, že takových idealistů, kteří by dali přednost podobnému programu před významným ziskem, je málo. A že já budu ten, který toho bude schopen.

Jak vybíráte témata a autory výstav?
Vybíráme je na základě skupinového rozhodnutí minimálně tří lidí – hlavního kurátora, programové ředitelky a mého, případně ještě externího konzultanta. Nikdy to není rozhodnutí jednoho člověka nebo moje. Od začátku klademe hlavní důraz na to, aby témata měla souvislost s naší současností, prezentujeme díla, která se nějakým způsobem vyjadřují k dnešnímu světu, a to jak směrem do výtvarné scény a oblasti umění vůbec, tak do všech oblastí civilního života.

Můžete dát nějaký příklad?
Naším cílem je vytvořit příležitost pro zkušenost diváka, kterou nemůže udělat v žádném jiném kontextu. To je hlavní cíl DOXu. Například jsme tu měli velmi důležitou mezinárodní výstavu Skvělý nový svět, která se zabývala rozdílem mezi dystopickou vizí George Orwella či Raye Bradburyho a dnešní situací. Zda se naplnily ty nejhorší představy, nebo jestli je skutečnost ještě horší. Nebo jsme připravili výstavu Postiženi normalitou, která se zabývala světem handicapovaných lidí. Jaká je skutečnost? Vnímaná je ta, že patří do naší společnosti, ale v praxi panuje určitá stigmatizace, která nepřetržitě probíhá na všech úrovních. Snažili jsme se na tu realitu podívat z pohledu tělesně a mentálně handicapovaných. My, normální, jsme postiženi perspektivou, která za normální považuje to, že nejsme handicapovaní. Ale spousta handicapovaných lidí například tvrdí, že jejich handicap je něco, co jim rozšířilo obzory, a dokážou nyní ocenit určité stránky života, které pro ně dříve ne­existovaly. Berou to jako pozitivní přínos. Samozřejmě ne všichni, ale velmi často.

Co plánujete na poslední čtvrtletí tohoto roku?
Chceme otevřít velkou výstavu Vanitas, jejímž kurátorem je Otto M. Urban. Bude na téma, které se táhne už od renesance – univerzálnost pohledu na pomíjivost života a nevyhnutelnost smrti. Chystáme autorskou výstavu malíře a hudebníka Siegfrieda Herze, což je v českém prostředí fenomén. Je to člověk žijící a tvořící v izolaci. Nevyšel už více než patnáct let ze svého bytu, ale to, co dělá, má úžasnou hloubku a citlivost. Tato výstava by měla být začátkem naší další linie – jednou ročně se budeme snažit veřejnost seznámit s člověkem, který je v podstatě neviditelný a neznámý, a přitom má nespornou kvalitu. A otevřeme rovněž výstavu věnovanou dětské literatuře a ilustraci.

Zaměstnanci pražských kanceláří si nechávají dovážet obědy z DOXu tak daleko, kam až jsou kurýři ochotni je dovézt. Kdo za touto restaurací stojí?
Bistro DOX+ je umístěno v našem posledním přírůstku souboru budov. DOX+ je administrativní budova s velkou přístavbou, rekonstruovaná z klasického socialistického domu. Ve dvoře máme středně veliký koncertní a divadelní sál DOX+, který je přímo napojen na budovu. Ve druhém patře je kavárna a bistro, které provozuje spřátelená firma NO BOX Catering, ta také dělá rozvozy a poskytuje servis pro různé eventy. Velmi to prožívají, hledí na kvalitu a rozmanitost, aby bylo v nabídce vždy jídlo pro vegetariány a současně nějaká specialita. A vaří skvělé polévky. Funguje to velmi dobře a je to také další z důvodů, proč k nám dorazit. Protože je velice pravděpodobné, že se návštěvníci bistra jednou „překulí“ i do našeho kulturního programu.

Říká se o vás, že jste perfekcionista. Prý často při instalaci výstavy pobíháte po galerii s laserovým metrem ...
S laserovým metrem pobíhá po galerii každý, kdo instaluje výstavy. I když jsem zjistil, že existují renomované galerie, které ještě nikdy neviděly laser a pobíhají tam lidé s olovnicí a vodováhou, což je opravdu středověk. Ano, pobíhám s laserem, ale ne proto, že bych si nemohl pomoct, ale protože rozhodnutí o některých věcech se musí udělat okamžitě. A jestli jsem perfekcionista? To slovo se používá jako klišé, jako označení někoho, kdo má bílé rukavice a zkoumá prach. Tak to ani náhodou.

Řídíte největší soukromou galerii současného umění v republice a nemáte počítač. Kde shromažďujete informace a všechno, co potřebujete nejen k práci, ale i k životu?
Tahle otázka je zajímavá tím, že automaticky předpokládá, že bez počítače není život na Zemi možný. Dnes ve světě chytrých telefonů to ale zvládnete i bez něj. Na to, aby člověk mohl komunikovat se světem, opravdu stačí telefon. I někteří významní šéfové nadnárodních firem fungují jen s notesem. Představa, že musíte být ověšen digitální technologií, se ukazuje jako omezující. Navíc se na ní vytváří závislost, ale to už je úplně jiná kapitola. To u mne nehrozí a jsem šťastný, že se můžu této zredukované verze držet zuby nehty, jak to jen jde.

Diář máte?
Mám a používám ho posledních osm­atřicet let. Je to ikonický Filofax, klasický kožený a nesmrtelný, a bez něho se neobejdu. Právě tak jako má někdo návyk na telefon či počítač, já mám návyk na Filofax. Když necítím, že mi trhá kapsu či vestu, vím, že je něco špatně, a začnu panikařit.

Kolik máte vest?
Vest mám asi deset, od opravdu sbírkových od dvou tří slavných japonských designérů, jejichž cena je nesmírná právě tak jako jejich podivnost, takže se je už neodvažuji nosit, až po ty běžné. Mám vesty světlé a tmavé, abych je mohl kombinovat ke košilím, ať už v kontrastu nebo aby oblečení splývalo. Vesta je vesmír, který má spoustu jemností. Vesta by neměla vypadat, jako když jste rybář nebo lovec, kterým ty kapsy úplně „vyskakují“. Ideálně by měla být co nejcivilnější.

Která vesta je tedy ideální?
Vesta pro mne by měla být tak velká, aby se do ní vešly knížky, Filofax a dalších asi dvacet věcí, jako například Leatherman, tedy pomůcka, co v sobě obsahuje pilník, šroubovák a další nářadí. Také při sobě nosím baterku a malý svinovací metr. Každou chvíli něco totiž měřím a nikdo kolem většinou nemá po ruce metr, tužku, propisovačku, volné papíry či kus provázku. Tyhle všechny věci mám. Baterky mám dokonce dvě, což už je trochu úchylka. Malou silnou baterkou dosvítím daleko, mám ale i baterčičku, kterou lze přicvaknout na čelo, abych mohl pracovat oběma rukama. Tu potřebuji tak obden. Když si chci číst a jsem třeba v temném koutě restaurace, tak tam, kde je to přípustné, si ji přicvaknu a čtu si. Knížku mám u sebe vždy. Kdyby někdy selhal výtah a byl bych v něm uvězněný čtyři hodiny, mám alespoň co číst…

Máte rád teplo, nebo dáváte přednost chladu?
Mám raději teplo.

Dobré umění prý zmrazí…
To je metafora. A je to stejně pitomé, jako že vás zahřeje. V DOXu nechceme nikoho pohladit po duši nebo potěšit. Naší ambicí je dělat výstavy, které vás donutí navázat užší vztah s dílem, zabývat se jím a přemýšlet. Dobré umění vám spíše vyrazí dech.

Co byste si přál pro svoji galerii do budoucna?
Hlavně bych si přál vybalancované financování. Po stamilionových investicích a nepřetržitém existenčním boji udržet se nad vodou dělá příspěvek ministerstva kultury maximálně 3 % našeho rozpočtu. Přístup pražského magistrátu je daleko rozumnější a jejich příspěvek už pro nás hraje zásadní roli. DOX není přínosem jen pro hlavní město, ale pro celou republiku. Zaměstnáváme desítky lidí, máme spousty dodavatelů, odvádíme daně a do veřejného rozpočtu odvádíme několikanásobně více, než kolik dostáváme na grantech a dotacích. Tuto částku máme auditovanou firmou KPMG: přinášíme minimálně 22 milionů korun ročně. My vlastně podporujeme tenhle stát, což je vrchol absurdity.
Naštěstí máme několik osvícených partnerů a sponzorů, kteří nás dlouhodobě podporují. Těch firem je víc, ale není jich mnoho. Vážíme si partnerů, kteří dokážou zhodnotit náš přínos i přínos, jenž můžeme mít my pro ně. Partnerů s korporátní zodpovědností, kteří chápou přesah z občanského života do kulturního, i když to nemusí souviset s jejich byznysem.

Leoš Válka *1953

V roce 1981 emigroval jako výškový pracovník přes Rakousko do Austrálie, kde ho nejprve zaskočil nízký počet výškových budov, nicméně přesně podle svého plánu u protinožců založil firmu specializující se na výškové práce s využitím horolezecké techniky. Po návratu do Prahy v roce 1996 podnikal ve stavebnictví. V roce 2008 otevřel v pražských Holešovicích Centrum současného umění DOX, ve kterém je dodnes ředitelem a šéfem představenstva. V roce 2011 převzal Cenu Ministerstva kultury ČR za dlouhodobý přínos a zásluhy v oblasti výtvarného umění, od roku 2017 je nositelem titulu Mecenáš české kultury.

CENTRUM SOUČASNÉHO UMĚNÍ DOX

Sídlí v bývalé továrně v pražských Holešovicích, která se stala příkladem současné špičkové architektury. Najdete v něm výstavní prostory, Vzducholoď Gulliver, multifunkční sál DOX+, design shop, knihkupectví a Archiv výtvarného umění. Nabízí program napříč žánry a hlavně důkaz, že věci lze dělat jinak.