Martina Dubovská: Věřím si na bednu

Před deseti lety jste říkala, že s lyžováním chcete skončit ve třiceti, protože už budete „stará“. Dnes je vám o rok víc a tomuto sportu se stále věnujete…

Dnes mi přijde vtipné, jak jsem tehdy přemýšlela. Nyní o ukončení kariéry neuvažuji, protože se mi konečně podařilo probojovat ve Světovém poháru do top desítky. Navíc mě lyžování stále baví, jsem zdravá, takže doufám, že u něj ještě nějaký rok vydržím.

Co vás na závodním lyžování nejvíce baví? Vždyť je to život plný stresu a přesouvání se z místa na místo.

Asi právě to, co jste teď vyjmenovala. Nejvíc mě ale baví samotné závodění, při němž se musím obrovsky soustředit. Užívám si i samotnou jízdu na lyžích od startu až do cíle, trénování mi až takovou radost nepřináší. Jsem totiž velmi soutěživý typ. Kdybych věděla, že už na to nemám, že pokaždé skončím třeba až ve třetí desítce, raději bych toho nechala. Já si ale myslím, že ještě mám na to být mezi top děvčaty, a to mě stále žene dopředu.

A jak s přibývajícím věkem závody zvládáte?

Díky nabytým zkušenostem už jsem asi trochu klidnější, zároveň vnímám, že závody jezdím hlavně pro sebe, ne pro někoho jiného. Musím ale přiznat, že určitý tlak při závodech mám ráda, pohání mě, je to pro mě pokaždé určitá výzva.

Jak snášíte případné prohry?

To je trochu horší. Dříve jsem s pláčem volala mámě, po její smrti volám příteli nebo kamarádce. Oni mě podpoří, já se poměrně rychle z prohry oklepu a jede se dál. V posledních letech se také snažím číst různé motivační knihy, abych se s případným neúspěchem lépe vypořádala. Řídím se heslem, že je jedno, jestli jeden den vyhrajete, nebo prohrajete. Další den musíte jet úplně nanovo, začínáte znovu s čistým štítem.

Máte i svého mentálního kouče?

Aktuálně spolupracuji s Tomášem Hvoreckým a myslím si, že mi to hodně pomohlo více se přiblížit světové špičce. Dříve jsem měla problém se soustředěním – sledovala jsem všechno okolo a nesoustředila jsem se na to, na co mám. S koučem jsme na tom začali pracovat a zlepšení se opravdu dostavilo.

Pomáháte si během závodů také nějakými talismany?

Mám na přilbě obrázek anděla, maminky, a před startem se ho vždy dotknu. Žádnou jinou specifickou věc s sebou nevozím.

Vaše maminka byla Češka, přesto je vaším mateřským jazykem slovenština. Doma jste česky nemluvili?

Narodila jsem se v Třinci, kde mám ještě babičku, ale celý život jsem víceméně prožila v Liptovském Mikuláši. Máma studovala v Bratislavě na Fakultě tělesné výchovy a sportu a pak pracovala jako učitelka, a tak musela slovenštinu velmi dobře zvládnout. Doma se pak mluvilo slovensky, takže i mým mateřským jazykem je slovenština. Když ale mluvím s třineckou babičkou, automaticky přepnu do češtiny, i když trochu s chybami.

Vedli vás rodiče ke sportu hned od malička?

Oba rodiče se sportu věnovali aktivně, maminka atletice, táta lyžování. Sport byl tak u nás automatickou součástí každodenního života. Nepamatuji si víkend, který bychom strávili doma. Vždy byly na programu závody nebo soustředění, maximálně tak návštěvy prarodičů. Možná i proto dnes tak ráda cestuji a po několika dnech doma už se ošívám, že bych někam zase vyrazila. U nás na sídlišti jsem mohla chodit s tátou na lyžích i nakupovat, a když jsem byla o trošku větší, vyrážela jsem lyžovat na nedaleký kopec. Kdybych bydlela v jiném městě, určitě bych neměla tolik možností trávit čas na svahu a možná bych se vrcholovému sportu dnes ani nevěnovala. Od 16 let už mě táta individuálně trénoval opravdu naplno.

Jak tato spolupráce fungovala? Ester Ledecká spolupracuje se svými rodiči celou svou kariéru, lyžařka Šárka Strachová však měla se svým otcem velmi vyhrocený vztah.

Musím přiznat, že to nebylo vždy tak úplně v pohodě. Bylo to dáno jak našimi vznětlivými povahami, tak mým tehdejším věkem, kdy měl člověk přirozenou tendenci rodičům odporovat. Dnes už máme naštěstí vztah úplně pohodový, našli jsme si k sobě cestu a já konečně zjistila, že to táta nikdy nemyslel špatně. Jen já jsem to tehdy neviděla a chtěla jsem si dělat všechno po svém. Nyní už uznávám, že měl asi tak v 99 procentech případů pravdu.

Chtěla jste sportu někdy zanechat?

V pubertě jsem měla určitou krizi, kdy jsem chtěla všeho nechat. Bylo mi líto, že kamarádi se chodí bavit a já musím pořád trénovat. Naštěstí jsem kolem sebe měla a stále mám skvělé kamarádky, které se vždy snažily, abych aspoň v době, kdy jsem pobývala doma, vedla trochu normální život.

A jak došlo k vašemu přestupu do české reprezentace?

Když jsem se dostala mezi juniory, přišel otec s tím, že by bylo pro můj lyžařský vývoj lepší jezdit za Česko, protože tady jsou pro lyžaře lepší podmínky. Díky tomu, že jsem měla české i slovenské občanství, nebyl s přestupem problém. Slovensko v té době mladé lyžaře téměř vůbec nepodporovalo a nám se hodila každá koruna, když rodiče pracovali jako učitelka a trenér. Český svaz mi zajistil čtyři soustředění ročně, což pro mě tehdy byla velká pomoc.

Jak velkou podporu máte od okolí nyní?

Když se bavím s kamarádem hokejistou, vidím, jak obrovský rozdíl v zázemí máme. Zatímco on má vše zařízené, jen se v kabině převlékne a jde hrát, já si musím všechno zajistit sama od zamluvení hotelu po účetnictví. V mém týmu je kromě trenéra jen servisman lyží a fyzioterapeutka, vlastního manažera jsem nikdy neměla. Vše jsem si zařizovala sama, ale díky tomu jsem se spoustu věcí naučila a věřím, že je využiji i po skončení kariéry. Nyní některé organizační záležitosti převzal na svá bedra můj trenér, což mi pomohlo více se soustředit na trénink.

Trenéra jste letos změnila. Proč?

Před novou sezónou se mi povedlo domluvit spolupráci s italským koučem Liviem Magonim, který v minulosti trénoval úspěšné lyžařky, jako jsou Slovenka Petra Vlhová či Slovinka Tina Mazeová. S předchozím trenérem jsem si lidsky moc nesedla. Věřím, že teď bude spolupráce fungovat lépe, a doufám, že se mi ve Světovém poháru konečně povede vystoupat na pó-dium. Pokud zůstanu zdravá, podmínky pro to teď mám. Jsem vděčná tátovi, že mi tuto spolupráci dohodl, protože sehnat dobrého trenéra není vůbec jednoduché.

Změnili jste nějak tréninkový plán?

Začala jsem více běhat a také budu trávit intenzivněji čas na lyžích, ovšem v kratších blocích. Naše cesty budou jen čtyřdenní, zatímco dříve jsem byla na lyžích třeba deset dní v kuse. Během tréninku se budu snažit využít čas na maximum a zlepšovat se opravdu při každém oblouku.

Co dělá závodní lyžař v létě?

Také trénuje, je stále nutné zlepšovat si kondičku. Spoustu lyžařů teď trápí, že v Alpách, kde se dalo dříve jezdit po celý rok, se sjezdové podmínky výrazně zhoršily. Proto jsme v létě nuceni používat lyžařské haly. Já například jezdím do Litvy, kde mají ledový svah, na kterém mohu jet slalom přibližně 35 sekund. Připomíná to lyžování v mrazáku a je tam strašná zima. Sjezdaři to mají ještě horší, protože pro ně je tento svah krátký a za tréninkem musí létat například až do Argentiny nebo na Nový Zéland.

Baví vás takové trénování mimo svah?

Jednoznačně ne. Pokud se ale chci stále zlepšovat, musím ho absolvovat, i když někdy je to s velkým přemáháním. Řada kamarádů mi říká, že je to skvělé, že můžu dělat to, co mě opravdu baví. Ale i já se musím věnovat řadě aktivit, které mě opravdu nebaví, abych se mohla zlepšovat v tom, co mám ráda.

Na co se nyní hlavně soustředíte?

Novou sezónu bych ráda zahájila dobrým umístěním ve Světovém poháru. V únoru mě pak čekají závody na Slovensku na Jasné, na které se velmi těším, protože tu bývá tradičně skvělá atmosféra a přijede mě podpořit mnoho přátel.

Rozhovor jsme začaly tím, jak jste na svůj život nahlížela před deseti lety. Jak ho vidíte za dalších deset let?

Hodně lidí se mě na to ptá, ale já musím popravdě říct, že nevím. O sebe se ale nebojím, určitě si něco najdu, protože během své sportovní kariéry jsem získala spoustu zkušeností jak
v managementu, tak v marketingu. Jen doufám, že mě moje práce bude bavit aspoň z poloviny, jako mě bavilo lyžování.